Maďarsko - Slovinsko - Chorvatsko 14. - 24. 5. 2009            

Cílem naší letošní, nutno říci dlouho plánované a dlouho očekávané výpravy za tesaříky se stala blízká a nám, Čechům, notoricky známá část Evropy. Po několika předchozích letech, kdy jsme se museli do vysněných broučích destinací přepravovat letecky, jsme si konečně vystačili pouze s autem. Během 11 dnů jsme najezdili zhruba 3000 kilometrů.

Naším prvním cílem bylo jihovýchodní Maďarsko. Přesun k našim východním hranicím a přes Slovensko proběhl bez větších zádrhelů, pouze počasí nás po příjezdu do Panonie nepřivítalo zrovna s otevřenou náručí. Hustý déšť z kompletně zatažené oblohy nám dával jasně najevo, že zůstávat v severní části Maďarska, natož se pokoušet zde hledat brouky, by bylo holým šílenstvím. Předpověď počasí však slibovala, že v průběhu odpoledne by nám počasí mělo nastavit příjemnější tvář v podobě jasné oblohy a vyšších teplot.

Nesetrvávali jsme tedy na severu ani o minutu déle a poměrně rychle jsme se přesunuli do jižní části Maďarska. Tato země je proložena celou spoustou zachovalých částí krajiny, jako jsou váté písky, slaniska, periodicky zaplavované sníženiny apod., což jsou veskrze místa, která se v minulosti nehodila k rozorání a byla tak ponechána k zemědělskému užití maximálně v podobě extenzivních pastvin. Dalšími zajímavými lokalitami jsou třeba i travnaté pásy podél silnic či hráze podél řek a kanálů.

Jednou z prvních lokalit našeho zájmu byly řídké porosty krušiny olšové (Frangula alnus) v oblasti středního Maďarska. Až do těchto míst zasahuje výskyt jihoevropského druhu tesaříka Oberea pedemontana Chevrolat, 1856, který je svým vývojem na tento keř vázán.

Na druhý den jsme měli v plánu propátrat jihovýchodní cíp země. Přenocovali jsme tedy v kempu ve městě Gyula a hned zrána jsme se vypravili do okolí města. K naší velké radosti jsme na kvetoucích pryskyřnících (Ranunculus sp.) nalezli poměrně velké množství tesaříka Cortodera flavimana (Waltl, 1838), který je na tuto rostlinu vázán také svým vývojem. Tento druh se hojně vyskytuje v Turecku a jihovýchodních částech Balkánského poloostrova,  severozápadní okraj jeho výskytu probíhá právě Maďarskem. Společně s tímto druhem se nám zde podařilo smýkáním odchytit další pro nás nový druh tesaříka, a to Theophilea subcylindricollis Hladil, 1988. Jeho vývoj dle literatury probíhá ve stéblech trav a na lokalitě se vyskytoval poměrně hojně. Mimo to se nám zde podařilo také zastihnout pár dospělců druhu Agapanthia osmanlis Reiche, 1858, které posedávali v paždí listů své živné rostliny (Dypsacus sp.).

 

Jelikož nám zdejší oblast již nic nového nenabídla, v průběhu dopoledne jsme se vydali na další plánovanou lokalitu. Po cestě jsme zastavovali a propátrávali terén v okolí silnice, kde jsme smýkali běžnější druhy, jako byly Opsilia coerulescens (Scopoli, 1763), Phytoecia icterica (Schaller, 1783) nebo Agapanthia dahli (Richter, 1821).

Mimo to jsme nacházeli také již nám známé Theophilea subcylindricollis Hladil, 1988 a Cortodera flavimana (Waltl, 1838).

Přesto jsme postupem času zaznamenali další úspěch, a to byl ověření výskytu druhu Pilemia tigrina Mulsant, 1851. Tento druh se vyskytoval na své živné rostlině – pilátu (Anchusa barrelieri). Imaga v dusném počasí rychlým letem přeletovala z rostliny na rostlinu, pouze některá posedávala na stoncích, avšak při sebemenším vyrušení se pouštěla do podrostu.

Pozorováním tohoto druhu jsme strávili téměř celé odpoledne a tak jsme se ve spěchu vydali na cestu. Měli jsme totiž v plánu přesunout se co možná nejblíže ke slovinským hranicím. U města Szeged jsme zhruba na hodinku zastavili u skládky dříví. Jednalo se vesměs o výřezy jakéhosi kultivaru topolu (Populus sp.).

Po chvilce pátrání se nám před očima začalo míhat několik druhů tesaříků. Jako první jsme zahlédli tesaříky druhu Xylotrechus rusticus (Linnaeus, 1758). Dále jsme si nemohli nevšimnout hojného a neustále naletujícího tesaříka druhu Cerambyx scopolii Füsslins, 1775. Avšak po několika minutách pečlivého pozorování se nám před očima začaly míhat jiné, oranžové stíny jakéhosi nohatého „vosího“ tesaříka. Poté, co se nám jej podařilo odchytit, jsme s radostí shledali, že se jedná o elegantní a pro střední Evropu poměrně nový druh, a to Neoclytus acuminatus (Fabricius, 1775). Tento tesařík z tribu Clytini byl zavlečen ze severní Ameriky kamsi do Itálie a poté se vydal na zatím úspěšnou ofenzívu směrem na sever. Tento polyfágní a nenáročný druh pronikl z jihovýchodu postupně do celého Maďarska a recentně byl zastižen i na jižním Slovensku. Nebylo jednoduché se jich v odpoledním dusnu zmocnit, jelikož jak píše klasik:  „brouci získávali schopnost teleportace“.

   

Z dalších druhů se na skládce vyskytovaly druhy jako Ropalopus macropus (Germar, 1824), Aegomorphus clavipes (Schrank, 1781) a Mesosa curculionoides (Linnaeus, 1761). Po této úspěšné zastávce jsme naskákali do auta a snažili se dohnat časovou ztrátu. Se setměním jsme zabivakovali asi sto kilometrů před slovinskou hranicí.

 

Na různých fialových a růžových květech jsme nalezli několik jedinců tesaříka druhu Cortodera holosericea (Fabricius, 1801). Tento druh se vyvíjí v kořenech chrpy Centaurea montana, imaga nejčastěji navštěvují květy živné rostliny, ale často vezmou zavděk i květy podobné barvy.

Na příští den jsme si naplánovali výlet do hor, přičemž naším cílem byla nedaleká hora Sněžnik (1796 m n. m.) v pohoří Javorniki. Zdejší lesní porosty jsou zastoupeny původními bukovo-jedlovými porosty, ve vyšších partiích převažuje smrk.

 Na borových kládách u cesty jsme nalezli několik jedinců druhů Morimus asper (Sulzer, 1776) ssp. funereus (Mulsant, 1863), Clytus lama Mulsant, 1847, Rhagium inquisitor (Linnaeus, 1758) či Acanthocinus aedilis (Linnaeus, 1758).

V odumřelých kmíncích lísky (Corylus avellana) se v kukelních komůrkách ukrývaly kukly druhu Saphanus piceus (Laicharting, 1784), dokonce jsme nalezli jednu dosud nevykousanou samičku tesaříka Xylosteus spinolae ssp. spinolae Frivaldszky, 1838.  Překvapivý byl nález kukel druhu Saperda scalaris (Linnaeus, 1758) v odumřelých větvích jedle (Abies alba).

Při cestě zpět do kempu jsme navštívili ještě několik lučních lokalit, kde jsme smýkali nám již známé Phytoecia vulneris Aurivillius, 1923 a Phytoecia rufipes (Olivier, 1795), na chrpách Centaurea montana se hojně nalézal druh Cortodera holosericea (Fabricius, 1801), dokonce spolu s méně hojnou Cortodera villosa Heyden, 1876. Velkou radost nám udělal nález zajímavého tesaříka druhu Herophila tristis (Linnaeus, 1767).

   

Další den zrána jsme opustili Slovinsko a přesunuli jsme se více na jih, za hranice s Chorvatskem. Vápencový kras zde přechází přes hranice až na chorvatskou část poloostrova Istrie a taktéž lokality ve zdejším vnitrozemí měly obdobný ráz. Strmé vápencové stěny se střídaly s „náhorními“ plošinami pokrytými škrapy a závrty. Ne jedné takové planině, pokryté loukami, skupinkami zakrslých doubků a porosty borovice černé, se nám na živné rostlině podařilo odchytit několik jedinců vzácného tesaříka  Musaria cephalotes Küster, 1846. Vývoj tohoto druhu probíhá v kořenech rostliny rodu Trinia sp. Z dalších druhů se zde vyskytovali např. Musaria argus (Froehlich, 1793), Phytoecia vulneris Aurivillius, 1923, Agapanthia cardui (Linnaeus, 1767), Opsilia coerulescens (Scopoli, 1763) či Dorcadion arenarium (Scopoli, 1763).

 

 

Další den jsme věnovali pátrání po několika zajímavých druzích tesaříků v západní a jižní části Istrijského poloostrova. Nedaleko města Umag, jehož okolí je z velké části porostlé typickou neprostupnou středomořskou makchií, se nám podařilo sklepat z kvetoucích keřů a stromů zajímavého a vzácného tesaříka druhu Anaglyptus gibbosus (Fabricius, 1787).

Odtud jsme se přesunuli na jižní cíp poloostrova, kde jsme měli v plánu zakempovat. Zdejší pobřeží je pokryté hustým porostem keře Spartium junceum, živnou to rostlinou tesaříka druhu Trichoferus spartii (Müller, 1948). Z napadených větví a kmínků se nám během odpoledne podařilo získat několik prepup tohoto tesaříka. Nedaleko místa, kde jsme rozložili své tábořiště, se nám na kvetoucích chrastavcích (Knautia sp.) podařilo zastihnout tesaříka druhu Vadonia imitatrix (K.Daniel et J.Daniel, 1891).

 

Další oblastí, kterou jsme měli v plánu navštívit a prozkoumat, byla severní část pobřeží Dalmácie. Po půldenním přesunu jsme konečně dorazili na předem vytipované místo. Jednalo se o asi 200 metrů vysoký vápencový hřebínek, porostlý na jihozápadních svazích listnatými stromy, jako byly duby (Quercus sp.) a javory (Acer monspessulanum), zatímco severovýchodní svah byl pokryt borovým lesem (Pinus nigra). Na vrcholu hřebene se rozprostíralo škrapové pole pokryté stepním společenstvem trav a bylin.

Zdejší fauna brouků čeledi Cerambycidae  byla opravdu pestrá. Jižní svahy hostily druhy, vázané na listnaté stromy. Na kvetoucích trnovcích (Paliurus spina-christi) a okolících (Apiaceae) se vyskytovala pestrá škála druhů, jako jsou Purpuricenus kaehleri (Linnaeus, 1758), Purpuricenus budensis (Götz, 1783), Pedostrangalia verticalis (Germar, 1822), Clytus rhamni Germar, 1817, Chlorophorus figuratus (Scopoli, 1763), Ropalopus clavipes (Fabricius, 1775), Stenurella septempunctata (Fabricius, 1792), Stenurella bifasciata (O.F.Mueller, 1776), Stenurella nigra (Linnaeus, 1758), Stenopterus flavicornis Küster, 1846, Stenopterus rufus (Linnaeus, 1767) či Rutpela maculata (Poda, 1761).

 

Zaschlé okroužkované terminální větvičky dubu (Quercus sp.) byly napadeny larvami druhu Ropalopus varini (Bedel, 1870), zatímco pod javory (Acer monspessulanum) jsme nacházeli okroužkované a odpadlé větvičky, což svědčilo pro přítomnost larev druhu Purpuricenus globulicollis Mulsant, 1839.

Druhým rokem zjara se nám skutečně z těchto larev podařilo odchovat několik jedinců tohoto krásného a vzácného tesaříka.

Travnaté enklávy mezi stromy a taktéž náhorní škrapová louka byly místem výskytu krásných a velkých jedinců druhu Musaria argus (Froehlich, 1793), který se zde vyvíjí v mrkvovitých rostlinách, jmenovitě v seselu (Seseli sp.).

Severozápadní svah, jež byl porostlý borovicemi černými (Pinus nigra), hostil sice méně pestrou směsici druhů, avšak neméně zajímavou. Vedle několika velkých druhů krasců (Buprestidae), jako jsou Dicerca moesta (Fabricius, 1794) či Chalcophora intermedia Rey, 1890, se nám zde podařilo zaznamenat vývoj tesaříka Pogonocherus perroudi Mulsant, 1839, ale zejména Acanthocinus henschi Reitter, 1900. Vývoj larev tohoto velmi zajímavého druhu probíhá pod kůrou čerstvě odumřelých větví borovice černé. Larva provádí svůj žír pod tenkou kůrou větví a zde se také kuklí. Vytváří si typickou „kolébku“ mělce ve dřevě, ověnčenou dlouhými třískami. V dobu naší návštěvy však byla většina letošních kukelních komůrek již prázdná, přesto se nám podařilo získat několik prepup, kukel a imaturních imág tohoto tesaříka.

Jeden z posledních dnů našeho pobytu v této části Chorvatska jsme věnovali návštěvě pohoří Velebit. Asi po hodince jízdy jsme vystoupali do nadmořské výšky 1000 metrů, kde se rozprostírají nádherné původní bukovo-jedlové pralesy. Oproti rozpálenému pobřeží zde panoval příjemný chládek a odevšud na člověka dýchal osvěžující vlhký vysokohorský vzduch.

Ačkoliv jsme navštívili několik skládek jedlového dřeva, kromě druhu Oxymirus cursor (Linnaeus, 1758) se nám nepodařilo nalézt žádného tesaříka či krasce. Přece jen jsme zde na tuto nadmořskou výšku byli příliš brzo. Věnovali jsme se proto sběru mladších vývojových stadií.

 

V pozdním odpoledni jsme opustili hory a vrátili se zpět k pobřeží. Ve městě Senj jsme navštívili zajímavé okolí zdejšího hradu. Na odumřelé borovici černé (Pinus nigra) jsme i zde zaznamenali vývoj druhu Acanthocinus henschi Reitter, 1900, zatímco odumřelé větvičky mandloní (Prunus dulcis =Amygdalus communis) byly napadeny drobnými tesaříčky druhu Gracilia minuta (Fabricius, 1781) a Nathrius brevipennis (Mulsant, 1839).

 

Zde pro nás desetidenní výprava skončila a nastal čas návratu. Nezbylo nám tedy, než se rozloučit se zdejší krásnou a zatím zelenou přírodou, která nám opět odhalila něco ze svých překvapení, a vypravit se na dlouhou cestu domů. Jistě jsme zde však nebyli naposled.