Tenerife 10. - 24. 3. 2010                                  

Kanárské ostrovy jsou sopečným souostrovím, rozkládajícím se u severozápadního pobřeží Afriky, zhruba 100 km západně od marockého pobřeží. Je tvořeno ostrovy El Hierro, La Palma, La Gomera, Tenerife, Gran Canaria, Fuerteventura a Lanzarote.

 Spolu s Azory, Madeirou, Kapverdskými ostrovy a pobřežím Maroka tvoří geobotanický celek nazývaný Makaronezie, vyznačující se specifickou florou s mnoha významnými endemickými druhy. Ze zoogeografického hlediska patří Kanárské ostrovy spolu se severní Afrikou k západopalearktické oblasti. 

Vzhledem ke svému vulkanickému původu je geomorfologie ostrovů velmi členitá, zejména u nejmladší západní skupiny ostrovů, jejichž vrcholky se tyčí do poměrně vysokých nadmořských výšek (Pico del Teide na Tenerife dosahuje 3717 m n.m. a je tak zároveň nejvyšším bodem celého Španělska), zatímco dva nejvýchodnější ostrovy Fuerteventura a Lanzarote, které jsou geologicky starší, dosahují mnohem nižších nadmořských výšek.

 Souostroví se nachází uprostřed relativně chladného Kanárského proudu, který má výrazný vliv na jeho klima. Léto je zde tak chladnější, než je v této zeměpisné šířce zvykem a letní teploty dosahují při hladině moře maximálně k 35 °C, zatímco ty zimní málokdy klesnou pod 15 °C. Vrcholek El Teide je však po velkou část roku pokryt sněhem.

 Celoroční srážkový úhrn je na ostrovech poměrně vysoký, je však vázán spíše na vyšší nadmořské výšky, kde dochází ke kondenzaci nasycených vodních par. Vzhledem k tomu, že převažují větry severovýchodní, nejvyššími úhrny se tak vyznačují zejména severní (resp. severovýchodní) návětrné části ostrovů, kdežto jižní svahy ostrova jsou ve srážkovém stínu a tudíž mnohem sušší. Ostrovy Fuerteventura a Lanzarote, které nedosahují vyšších nadmořských výšek (max. nadmořská výška  807 m resp. 670 m), mají tak srážek mnohem méně než ostatní ostrovy a tím je ovlivněno i zastoupení vegetačních stupňů na těchto ostrovech ve prospěch sukulentních porostů.

 

 Cerambycidae Kanárských ostrovů

Čeleď Cerambycidae je na Kanárských ostrovech zastoupena zhruba 28 druhy, z nich 18 je endemických, některé jsou dokonce striktními endemity jednotlivých ostrovů tohoto souostroví. Většina ostatních neendemických druhů (ne-li všechny) byla zřejmě na ostrovy zavlečena buďto původními obyvateli při jejich osídlování, eventuelně později španělskými conquistadory.

Jenom rod Deroplia je zde zastoupen celkem (dosud popsanými) desíti druhy, rod Trichoferus třemi taxony.

"Nejbohatším“ ostrovem celého kanárského archipelaga je Tenerife, které je zároveň ostrovem největším, nejpestřejším a tudíž nejštědřejším na přírodní krásy a rozmanitost biotopů. I to byl jeden z důvodů, proč jsme si Tenerife vybrali jako cíl naší jarní dovolené.

 Vzhledem k tomu, že se jednalo o dovolenou a nikoliv o entomologickou výpravu, nebyly navštíveny všechny ostrovní biotopy a tudíž spektrum druhů, které se mi podařilo najít, není úplné a některé významné druhy mi zůstaly skryty. Následující výčet taxonů, které se mi podařilo při své návštěvě Tenerife zjistit, bude rozčleněn dle jednotlivých biotopů, aby tak byla nejlépe vyjádřena jejich vazba na tato konkrétní rostlinná společenstva.

 "Cardonal – Tabaibal" (sukulentový buš)  0 – 700 m:

Typickými rostlinami jsou:

pryšec kanárský (Euphorbia canariensis) (španělsky “Cardón”)

keřovité pryšce (španělsky “Tabaibas”):

Euphorbia balsamifera..

Euphorbia obtusifolia..

Euphorbia atropurpurea..

mnoho druhů rodu Aeonium..

kleinie oleandrolistá Kleinia neriifolia..

dále různé druhy kopretinovců rodu Argyranthemum:

levadulí (Lavandula)..

hadinců (Echium)..

svícníků (Ceropegia)..

dále šťovík Rumex lunaria..

a pelyněk Artemisia thuscula.

Cerambycidae sukulentového buše:

Na pryšce (Euphorbia sp.) je svým vývojem pevně vázán druh Deroplia albida (Brullé, 1839). Larvy lze nalézt v odumřelých větvích a stoncích snad všech místních druhů pryšců. Tento druh je na Tenerife velmi hojný, téměř každý odumřelý pryšec je napaden jeho larvami. Imaga mají noční aktivitu a vyskytují se od podzimu do jara, přičemž maximum výskytu je v literatuře udáván od listopadu do února. Mně se v březnu podařilo nalézt jedno imago skryté ve výletovém otvoru a dále několik kukel, ze kterých se imaga vylíhla ihned po mém návratu domů. Většina dovezených larev se však kuklila až v průběhu léta a maximum imag se v laboratorních podmínkách vylíhla v srpnu a září.

Lepromoris gibba (Brullé, 1838)

Další druh vyvíjející se v sukulentních rostlinách rodu Euphorbia ale také v druhu Kleinia neriifolia. Larvální stadia lze nalézt spolu s larvami předchozího druhu, ale spíše v silnějších průměrech, zejména kmenech a v podzemních částech odumřelých rostlin. Larva si před zakuklením vytvoří kokon z dlouhých třísek, z něhož se za několik týdnů vykouše zavalitý a impozantní tesařík.

Deroplia annulicornis (Brullé, 1839)

Deroplia annulicornis (Brullé, 1839) patří mezi polyfágní druhy, larvy se vyvíjejí v celém spektru dřevin, mně se podařilo nalézt několik larev v odumřelých větvičkách fíkovníku (Ficus carica) a skočce (Ricinus communis). Stejně jako Deroplia albida (Brullé, 1838) má i tento druh noční aktivitu a imaga lze zastihnout od podzimu do jara. V domácím chovu se mi imaga vylíhla v průběhu září a října.

Deroplia gertiana Sama, 1996

Trichoferus machadoi Sama et Schurmann, 1983

Významný druh sukulentní buše, vyvíjející se v pletivu mnoha druhů polokeřovitých rostlin. Endemit ostrova Tenerife. Napadá zcela zdravé rostliny, žírem larvy rostlina postupně odumírá. Imaga se líhnou v průběhu léta. Mně se podařilo odchovat tento druh z larev nalezených v rostlinách rodu Argyranthemum, Lavandula a Carlina.

Trichoferus fasciculatus (Faldermann, 1837) ssp. senex Wollaston, 1854

Vývoj larev tohoto poddruhu probíhá nejčastěji v odumřelých koncových větvičkách fíkovníků (Ficus carica), v nichž se mi podařilo nalézt larvy tohoto endemického taxonu a odchovat několik imag.

”Bosques Termófilos“ (teplomilné křovinaté lesy) 200 - 600 m:

Vlhčí a úrodnější oblasti byly před příchodem Evropanů porostlé teplomilnými lesy, většina však byla vykácena a přeměněna v zemědělskou půdu. Typickými rostlinami jsou:

datlovník kanárský (Phoenix canariensis)

a dračinec (Dracaena draco).

Porosty jalovce kanárského (Juniperus turbinata ssp. canariensis) (španělsky „Sabina“) jsou místně označovány jako „El Sabinar“ (dosud původní zejména na ostrově El Hierro), avšak na Tenerife se do dnešních dnů zachovaly jen velmi lokálně. Tento biotop se mi nepodařilo navštívit, tím pádem jsem bohužel neměl možnost pátrat po endemickém druhu, vyvíjejícím se v jalovci, a tím je Delagrangeus schurmanni Sama, 1985. Snad příště..

"Laurisilva" (subtropický vavřínový prales)  500 - 1.000 m:

Jedná se o zbytky třetihorního subtropického deštného lesa, který se až do začátku čtvrtohor vyskytoval v celé oblasti mediteránu. V průběhu čtvrtohorních klimatických změn tento druh rostlinného společenství v Evropě a severní Africe zcela vymizel. Kanárské ostrovy (pouze Tenerife, La Palma, La Gomera) a Madeira se tak staly jediným místem, kde se tento subtropický deštný prales zachoval do dnešní doby.

Typickými dřevinami je zejména vavřín azorský Laurus azorica a mnoho podobných stálezelených listnatých keřů a stromů.

"Pinar" (lesy borovice kanárské) 800 - 2.000 m:

Rozsáhlé lesy v nadmořské výšce 500 – 1000 ( místy až 3000) metrů nad mořem jsou tvořeny endemickým jehličnanem – borovicí kanárskou (Pinus canariensis). Jedná se o velmi důležitou dřevinu pro celý ostrov, jelikož dlouhé jehlice těchto stromů „vyčesávají“ vlhkost z mraků, která na jehlicích kondenzuje a kape zem, což vedle srážek znamená pro celý ekosystém další důležitý zdroj vody.

Při horní hranici borového lesa je podrost místy tvořen keřem druhu Adenocarpus viscosus.

Cerambycidae lesa borovice kanárské:

Arhopalus pinetorum (Wollaston, 1863)

Endemitní druh, který je striktně vázán na porosty borovice kanárské (Pinus canariensis). Larvy se stejně jako u příbuzných druhů vyvíjejí ve vlhkém odumřelém dřevě, zejména pařezech a padlých kmenech. Několik imag se mi podařilo odchovat z dospělých larev nalezených v padlém kmeni borovice.

 Trichoferus roridus (Brullé, 1838)

Endemit ostrova Tenerife. Jedná se o oligofágní druh, vázaný vývojem na porosty keřů čeledí Fabaceae. Stejně jako druh Trichoferus machadoi Sama et Schurmann, 1983, i tento napadá živé rostliny, v jejichž dřevě probíhá několikaletý vývoj jejich larev. V případě napadení mladé rostliny může dojít až k jejímu odumření, zatímco starší rostliny odumírají postupně nebo pouze při silném napadení.

Mně se podařilo odchovat několik imag tohoto majestátného druhu z kmínků adenokarpusu lepkavého (Adenocarpus viscosus), výletové otvory jsem pozoroval i v kmenech čilimníku vysokohorského (Spartocytisus supranubius) v oblasti horní hranice borového lesa.

 

    

   "Alta montaña, Ratamar" (vysokohorské pásmo)  nad 2.000 m:

Vysokohorské pásmo je charakterizováno porosty čilimníku vysokohorského (Spartocytisus supranubius). Jde většinou o mladá lávová pole v kráteru zvaném "Caldera de las Caňadas", který leží nad úrovní mraků, čili zdejší vegetace musí být přizpůsobená extrémním podmínkám. V létě je zde sucho, slunečno, a vane chladný vítr. V zimě zde mrzne a krajina je po poměrně dlouhou část roku pokrytá sněhem.

Subalpinské pásmo je na Cerambycidy velmi chudé. V zásadě jediným druhem, který se zde vyskytuje, je Trichoferus roridus (Brullé, 1838), který sem svým rozšířením zasahuje z pásma borových lesů a jehož vývoj může dle mého pozorování probíhá také v čilimníku vysokohorském (Spartocytisus supranubius).

Kanárské ostrovy jsou i přes poměrně vysokou hustotu osídlení a čilý turistický ruch stále krásným a místy zcela neporušeným koutem světa. Z botanického i zoologického hlediska se jedná o zcela unikátní ekosystém. Entomologovi skýtají úžasný prostor a možnosti proniknout do vývoje krásných endemických druhů hmyzu v mnoha úžasných a rozličných biotopech na poměrně malé ploše. Každý z ostrovů je jedinečný svou skladbou druhů a tak pevně doufám, že jsem zde nebyl naposledy..